Církev, obzvláště naše katolická, má jednu velkou výhodu: nemusí panikařit pokaždé, když se objeví něco nového.
Přemýšlí v horizontu staletí. Módní vlny přicházejí a odcházejí, technologie se mění. Je dobře, že nenaskočíme na každý nový trend jen proto, že je právě populární.
Jenže právě tady začíná důležitý úkol rozlišování: co je krátkodobá móda – a co už skutečná změna doby?
Lidově řečeno: měli bychom vědět, kudy běží zajíc.
Druhý vatikánský koncil pro to používá trošku vznešenější formulaci. Gaudium et spes říká, že církev musí „neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia“. Máme poznávat svět, ve kterém žijeme, jeho očekávání, touhy i dramatičnost.[1]
To znamená dobře znát dobu, do které evangelium hlásáme.
Za dvacet let se změnilo téměř všechno
Ještě v roce 2005 měla připojení k internetu jen přibližně pětina českých domácností – 19 %. V roce 2025 už to bylo 90 % domácností.[2][3]
Podobně rychle se změnilo sledování filmů a seriálů. V roce 2020 využívalo placené video na internetu přibližně 900 tisíc lidí v Česku. O čtyři roky později už 3,65 milionu.[4] V roce 2025 využívalo placený streaming filmů a pořadů 44 % Čechů ve věku 16–74 let.[5]
To je prostě zásadní změna prostředí, ve kterém žijeme.
A s filmy, seriály, videi a sociálními sítěmi nepřijímáme jen zábavu. Přijímáme příběhy, hodnoty a představy o člověku, vztazích, rodině, vině, odpuštění, smrti, naději nebo smyslu života.
Právě proto církev už dávno upozorňuje, že nestačí moderní média jen využívat jako další kanál. Dokument Aetatis novaez roku 1992 mluví o médiích jako o zásadním prostoru evangelizace a vybízí k pochopení nové kultury, kterou vytvářejí – jejího jazyka, způsobu komunikace i myšlení.[6]
Možná nejde o to být moderní
Často se mluví o tom, co by měla dělat „církev“. Jenže církev nejsou pouze biskupství, instituce nebo mediální organizace.
Církev jsme my všichni.
A právě my bychom měli být schopni vnímat, kde dnes lidé tráví svůj čas, odkud čerpají příběhy a co formuje jejich pohled na svět.
Neznamená to opustit to, co funguje. Ani bezhlavě běžet za algoritmy a módními trendy.
Problém nastává až ve chvíli, kdy si opatrnost spleteme s nečinností – nebo když něco, co už dávno není experimentem, stále považujeme za okrajovou oblast.
Pokud chceme držet prst na tepu doby, pak by podle nás měla být mnohem větší prioritou profesionální práce se sociálními sítěmi, PR a digitálním obsahem, ale také systematická audiovizuální tvorba. Říká se, že je doba totálního videa. Videa a filmy prostě kralují médiím.
A nutně potřebujeme kvalitní filmy, dokumenty, seriály a další obsah, který dokáže obstát nejen uvnitř křesťanského prostředí, ale také na běžných komerčních platformách a oslovit člověka, který by si křesťanské médium sám nikdy nezapnul.
A potřebujeme i vlastní digitální prostory, ve kterých lze takový obsah dlouhodobě rozvíjet a nabízet.
Právě z této úvahy vznikla také Filmana. Jako odpověď na to, kde a jak dnes lidé audiovizuální obsah skutečně sledují. Chce nabídnout prostor pro filmy a příběhy, které dokážou přirozeně otevírat otázky víry, naděje, vztahů a smyslu života v prostředí, které je současnému divákovi vlastní.
Ambice Nadačního fondu Filmana ale sahá dál než k samotné streamovací platformě. V dlouhodobém horizontu chceme výrazně pomáhat vzniku kvalitního audiovizuálního obsahu, který bude po řemeslné i umělecké stránce důstojný a konkurenceschopný a který ponese křesťanský pohled na člověka a svět také tam, kde se s ním může setkat širší, často sekulární publikum – v kinech, televizích, na komerčních streamovacích službách i dalších mediálních platformách.
Číst znamení doby
Možná tedy nepotřebujeme být za každou cenu moderní.
Potřebujeme být pozorní.
Rozlišovat, co je jen módní vlna a co už změnilo svět kolem nás. Všímat si, kde dnes lidé jsou, co sledují a kdo formuje jejich představivost.
A potom si položit jednoduchou otázku: Jsme tam také?
Ne proto, abychom kopírovali svět kolem sebe. Ale proto, abychom do něj dokázali přinést to, co nám bylo svěřeno.
Protože možná právě to znamená číst znamení doby.
A občas také vědět, kudy běží zajíc.
Jan Perout
Zdroje
[1] Druhý vatikánský koncil: Gaudium et spes, čl. 4.
https://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19651207_gaudium-et-spes_cs.html
[2] Český statistický úřad: Kolik domácností v ČR má počítač a internet? – v roce 2005 mělo přístup k internetu 19 % českých domácností.
https://csu.gov.cz/kolik_domacnosti_v_cr_ma_pocitac_a_internet
[3] Český statistický úřad: ICT v domácnostech a uživatelé ICT, údaje za rok 2025 – internet mělo 90 % domácností.
https://csu.gov.cz/ict-v-domacnostech-a-uzivatele-ict
[4] Český statistický úřad, Statistika & My, 2/2025 – počet lidí sledujících placené video na internetu vzrostl z přibližně 900 tisíc v roce 2020 na 3,65 milionu v roce 2024.
https://csu.gov.cz/docs/107508/c3112a88-112e-ba2e-9828-3b6e247be8e1/3201852502.pdf
[5] Český statistický úřad / Eurostat: Informační společnost v číslech 2026 – v roce 2025 streamovalo placené filmy či pořady 44 % obyvatel Česka ve věku 16–74 let.
https://csu.gov.cz/docs/107508/b0ac78fb-d520-c641-dc54-81270d769e8b/06100426.pdf
[6] Papežská rada pro sdělovací prostředky: Aetatis novae, čl. 11, 1992.
https://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/pccs/documents/rc_pc_pccs_doc_22021992_aetatis_en.html