Co když někdo jiný dokáže dělat naši práci lépe než my? Měli bychom z toho mít radost, nebo se začít bát? V prostředí církve a křesťanských organizací je tahle otázka možná mnohem aktuálnější, než si jsme ochotni připustit. A přiznávám, že se týká i mě samotného.
Církev je v mnoha ohledech fascinující organismus. Na jedné straně společenství lidí, které spojuje víra v Ježíše Krista, na straně druhé obrovská instituce se svou hierarchií, majetkem, zaměstnanci, rozpočty a zavedenými procesy. A právě v té druhé rovině se vlastně příliš neliší od jiných velkých organizací, včetně těch komerčních.
Každá instituce má přirozenou tendenci chránit své fungování. Má své struktury, lidi, kteří za něco odpovídají, a způsoby práce, které se osvědčily. Když pak někdo přijde zvenčí s novým nápadem, nemusí to být automaticky vnímáno jako příležitost. Může to být vnímáno jako hrozba.
A nemyslím tím nutně postoje biskupů, ředitelů nebo jiných představitelů církevních institucí. Často jde o mnohem obyčejnější mechanismus. Někdo má určitou oblast na starosti, roky se jí věnuje, vybudoval si v ní své místo, a najednou přichází někdo další, kdo chce dělat něco podobného. Třeba jinak. Možná dokonce lépe.
A v tu chvíli se místo nadšení může objevit docela obyčejný lidský strach.
Komu vlastně církev patří?
Často říkáme, že církev jsme my všichni. A je to pravda. Nejsou to jen biskupové, kněží nebo lidé zaměstnaní v církevních institucích. Jsme to všichni pokřtění, kteří společně tvoří Kristovo tělo.
Podobně se můžeme dívat i na majetek a prostředky, kterými církev disponuje. Nevznikly ze dne na den. Po staletí je vytvářely generace věřících, kteří darovali své peníze, pozemky, domy nebo odkázali svůj majetek církvi. Věřili, že tím přispívají k něčemu, co je přesahuje.
Dnes tento majetek spravují konkrétní instituce a lidé, kteří za něj nesou odpovědnost. A je samozřejmě správné, že existují pravidla, kompetence a kontrolní mechanismy. Jen bychom možná neměli zapomínat, proč to všechno vlastně existuje.
Smyslem církve přece není udržovat při životě její instituce. Smyslem institucí je sloužit poslání církve.
A tím posláním je přivádět lidi ke Kristu.
Pokud tedy někdo přijde s novou iniciativou, která tomuto poslání pomáhá, neměli bychom se z ní především radovat? I když přichází zvenčí, mimo zavedené struktury? I když se překrývá s něčím, co už sami děláme?
Jak jsme se nechtěně stali konkurencí
Když jsme připravovali spuštění Filmany, měli jsme poměrně jednoduchou myšlenku. V Česku ani na Slovensku tehdy neexistovala specializovaná streamovací platforma, na které by lidé mohli jednoduše sledovat křesťanské filmy. Chtěli jsme to změnit.
Naším cílem nebylo někomu konkurovat. Chtěli jsme vytvořit něco, co tady chybělo, a využít moderní technologie k tomu, aby se kvalitní křesťanský obsah dostával k co největšímu počtu lidí.
Ještě před spuštěním jsme proto vyrazili na Slovensko za televizí LUX. Představili jsme jim náš záměr a chtěli jsme se pobavit o případné spolupráci. Dozvěděli jsme se, že nad podobným projektem také uvažují, ale zatím nemají definitivně rozhodnuto.
Z našeho setkání nakonec žádná konkrétní spolupráce nevzešla.
Přibližně o půl roku později jsme Filmanu spustili. A TV LUX následně oznámila, že spouští vlastní streamovací platformu, jejíž start byl naplánovaný asi dvacet dní po tom našem.
Přiznávám, že se mě to osobně dotklo.
Najednou jsme se ocitli v situaci, kdy jsme na stejném trhu, pro stejnou cílovou skupinu a s velmi podobným posláním začali působit jako přímí konkurenti. Navíc s organizací, která je úzce propojená s katolickou církví.
Nechci tím říkat, že TV LUX neměla právo vlastní platformu spustit. Samozřejmě měla. Stejně tak netvrdím, že náš projekt byl příčinou jejich rozhodnutí. Je docela dobře možné, že by jejich služba vznikla úplně stejně i bez nás.
Ale dodnes si říkám, jestli jsme společně nemohli dokázat víc.
V komerčním prostředí by na takové situaci nebylo nic zvláštního. Dvě společnosti identifikují stejnou příležitost a každá se ji snaží využít. Jenže my přece nejsme úplně běžné komerční společnosti. Nebo bychom alespoň neměli být.
Máme společnou víru, společné hodnoty a v konečném důsledku i společný cíl.
A přesto se najednou ocitáme v situaci, kdy soupeříme o stejné diváky, stejné prostředky a stejný prostor.
Jenže já nejsem o nic lepší
Tady bych mohl skončit a napsat několik rozhořčených odstavců o tom, jak by se církevní organizace měly naučit více spolupracovat.
Jenže by to ode mě bylo dost pokrytecké.
Protože úplně stejný mechanismus pozoruji i sám u sebe.
Věnuji se produkci a distribuci křesťanského audiovizuálního obsahu. A když se dozvím, že někdo jiný připravuje podobný projekt, moje první reakce není vždycky radost.
Někde vzadu v hlavě se rozsvítí červená kontrolka.
Pozor, konkurence!
Co když nám vezmou diváky? Co když získají podporu od dárců, které bychom mohli oslovit my? Co když budou mít lepší podmínky? A co když to budou dělat lépe než my?
Jsou to vlastně úplně přirozené otázky. Investujeme do naší práce spoustu času, energie i peněz. Máme odpovědnost za lidi, kteří s námi pracují, za závazky, které jsme přijali, i za budoucnost celého projektu.
Jenže když se nad tím zamyslím z trochu většího odstupu, je na té první instinktivní reakci něco absurdního.
Někdo další chce využít své talenty k tomu, aby prostřednictvím filmu přibližoval lidem Boha. A já se toho mám bát?
Neměl bych z toho mít naopak obrovskou radost?
Když se z poslání stane naše teritorium
Myslím, že v jádru problému nemusí být ani tak sobectví nebo špatná vůle. Často jde o obyčejný lidský strach.
Strach o práci. O postavení. O prostředky, které máme k dispozici. O vlastní důležitost.
Pokud se něčemu věnujeme dlouhé roky, snadno se s tím ztotožníme. Naše práce se stane součástí naší identity. Jsme ti, kteří mají na starosti určitou oblast. Ti, kteří něco vybudovali. Ti, kteří vědí, jak se to má dělat.
A pak přijde někdo jiný, kdo možná ukáže, že se to dá dělat úplně jinak.
To může být nepříjemné. Obzvlášť pokud je naše služba zároveň naším zaměstnáním a zdrojem obživy.
Vůbec nechci tyto obavy zlehčovat. Církevní organizace potřebují fungovat ekonomicky udržitelně úplně stejně jako všechny ostatní. Potřebují platit zaměstnance, plánovat rozpočty a odpovědně hospodařit.
Ale myslím, že si musíme dávat velký pozor na jednu věc.
Abychom postupně nezačali více chránit vlastní organizaci než poslání, kvůli kterému vznikla.
Protože právě tady se může něco nenápadně změnit.
Z prostředku se stane cíl.
Najednou už není nejdůležitější, jestli se daří evangelizovat, vzdělávat nebo pomáhat lidem. Důležité začne být, jestli to děláme právě my. Jestli rostou naše čísla. Jestli si udržíme naše postavení.
A pokud se to daří někomu jinému, začneme to vnímat jako problém.
Co když to někdo dokáže lépe?
Tohle je otázka, kterou si v poslední době pokládám stále častěji.
Co když někdo dokáže dělat to, co děláme my, lépe?
Co když někdo jiný natočí kvalitnější křesťanský film? Vytvoří lepší vzdělávací program pro děti? Osloví více mladých lidí? Nebo dokáže mnohem efektivněji využít prostředky, které má k dispozici?
Z pohledu klasického podnikání to může znamenat ohrožení našeho postavení na trhu.
Ale z pohledu Božího království?
To je přece skvělá zpráva!
Nikde není napsáno, že právě my musíme být těmi, kdo udělají všechno nejlépe. Že každý dobrý projekt musí vzniknout pod naší značkou nebo v rámci naší organizace.
Možná někdo jiný dostal jiné talenty. Možná má lepší podmínky, více zkušeností nebo prostě vidí věci jinak.
A možná je naše role úplně jiná, než jsme si původně představovali.
Vždyť ani v církvi nemáme všichni stejné dary a úkoly. Svatý Pavel přirovnává církev k tělu, které má mnoho údů. Každý má svou funkci, ale všechny patří k jednomu tělu.
Proč tedy někdy jednáme, jako by úspěch jedné části znamenal neúspěch té druhé?
Samozřejmě, že existují omezené zdroje. Peníze, lidské kapacity i čas. A samozřejmě není možné podporovat každou iniciativu jen proto, že má dobrý úmysl.
Ale právě proto bychom se možná měli mnohem častěji ptát, jestli společnou spoluprací nedokážeme dosáhnout více, než když každý budeme budovat své vlastní malé království.
Aby všichni byli jedno
V Janově evangeliu se Ježíš modlí:
„Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.“ (Jan 17,21)
Tenhle verš často slyšíme v souvislosti s ekumenismem a jednotou křesťanů napříč jednotlivými církvemi.
Ale myslím, že jeho význam je mnohem širší.
Jednota přece není jen otázkou společného vyznání víry nebo vzájemného respektu mezi různými denominacemi.
Je také otázkou toho, jak dokážeme spolupracovat uvnitř vlastní církve.
Jak se díváme na úspěchy druhých. Jestli jim dokážeme upřímně přát. Jestli jsme ochotni sdílet zkušenosti, kontakty a prostředky. Jestli dokážeme přijmout, že někdo jiný může mít lepší nápad.
A možná také toho, jestli se někdy dokážeme vzdát vlastní ambice ve prospěch společného cíle.
Protože jednota neznamená, že všichni musíme dělat totéž. Ani že musíme všechno dělat společně.
Znamená ale, že bychom si měli vzájemně přát dobro a chápat úspěch druhých jako něco, co může být dobré i pro nás.
A to i tehdy, když se nás jejich úspěch nějakým způsobem dotýká.
Můžeme prohrát, a přesto vyhrát?
Představme si, že někdo vytvoří lepší streamovací platformu pro křesťanské filmy, než je Filmana. Bude mít kvalitnější obsah, lepší technologie a osloví mnohem více lidí.
Z pohledu našeho projektu to může být problém. Možná velmi vážný.
Ale pokud díky tomu více lidí objeví hodnotné filmy, začne přemýšlet o víře nebo se přiblíží ke Kristu, pak se vlastně děje přesně to, kvůli čemu Filmana vznikla.
Můžeme tedy jako křesťanská organizace neuspět ve svém projektu, ale přesto uspět ve svém poslání?
Myslím, že ano.
Neznamená to rezignovat na kvalitu, hospodaření nebo odpovědnost za svěřené prostředky. Ani to neznamená, že bychom měli přestat usilovat o úspěch vlastních projektů.
Znamená to jen nezapomenout, že naše projekty nejsou cílem samy o sobě.
A také si občas připomenout, že Boží království se nebuduje podle našich organizačních struktur.
V církvi je spousta lidí a organizací, kteří dokážou skvěle spolupracovat, vzájemně se podporovat a nezištně pomáhat druhým. Sám jsem takových lidí potkal mnoho a bez nich by Filmana nikdy nevznikla.
Ale stejně tak vím, jak snadno se do našeho uvažování může vplížit konkurenční mentalita. A jak těžké je se jí zbavovat, i když si ji uvědomujeme.
Proto si myslím, že bychom o tom měli mluvit.
Ne proto, abychom hledali viníky. Ale abychom se učili rozpoznávat vlastní motivace a dokázali se na svou práci dívat s větším odstupem.
Možná bychom se při setkání s novým nápadem, projektem nebo iniciativou měli místo otázky „Nebude nám konkurovat?“ častěji ptát:
„Co dobrého bychom mohli udělat společně?“
Protože nakonec přece nejde o to, čí projekt bude úspěšnější.
Jde o to, aby se více lidí setkalo s Kristem.
Jan Perout
