Film Babettina hostina, natočený podle literární předlohy Karen Blixenové, se dočkal několika významných ocenění a uznání. Z nich zmíním alespoň dvě. Prvním je Oscar za nejlepší cizojazyčný film. Dodnes patří mezi výjimečná díla světové kinematografie. Druhým oceněním, nebo lépe řečeno poctou, může být skutečnost, že tento snímek byl nejoblíbenějším filmem papeže Františka.
Film vypráví příběh o tom, že i jednoduché gesto může změnit životy – je-li uděláno s láskou.
Babettina hostina z roku 1987 se odehrává v městečku kdesi v dánském Jutsku. Je to film, který si bezpochyby vyžaduje čas a klid. Jeho pomalé až vleklé tempo a dlouhé, spíše poetické pasáže jsou něčím, na co již současný divák není příliš zvyklý.
Dnes musí být vše v rychlém sledu – akce, prostřihy, pohyb. Ne tak tento film. Příběh vypráví o životě dvou žen, které byly vychovávány svým přísným otcem, pastorem místní komunity. Tento pastor vštěpuje svým blízkým puritánský pohled na svět, odhání nápadníky svých dcer a svou víru se snaží prožívat a brát co nejpřesněji podle jejích zákonů a pravidel. Žije se strachem, aby neudělal ani jeden krůček stranou a nikde nezhřešil. Jak to ale bývá, i tato až asketická snaha musí obsahovat lásku a milosrdenství, odpuštění a pochopení. A právě to zde chybí. Když na chvíli uděláme krok od samotného filmu, můžeme říci, že právě na tyto hodnoty – milosrdenství, odpuštění a pochopení – je i v dnešním světě víry kladen hluboký a silný důraz. Připomeňme si slova z Janova evangelia:
„Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“ (Jan 8,7)
Nebudeme zde prozrazovat všechny detaily filmu, a tak se v příběhu přesuneme o několik let později. Nepříznivý osud zavede do této dánské obce francouzskou ženu jménem Babette, která se zde snaží znovu postavit na nohy. Stane se služebnou právě u dvou sester, které jsou v celé vesničce vnímány jako živoucí odkaz svého zesnulého otce, pastora. Zvrat v příběhu nastává ve chvíli, kdy Babette zjistí, že vyhrála v loterii. Rozhodne se požádat sestry, zda by mohla zorganizovat tradiční každoroční večeři na připomínku života a učení jejich otce. Jak již napovídá název filmu, nejedná se o malou večeři (která zde tradičně byla), nýbrž o velkou hostinu. Nemusíme připomínat, že Babette je Francouzka, takže chody a nápoje, které jsou zde připraveny, působí i v dnešním světě pro mnohé z nás téměř abstraktně a okázale.
Právě tato okázalá hostina je tím, co rozbije šeď celého příběhu vyprávěného pomalým tempem. Poetická šeď je sňata z plátna a nahrazena hřejivou barevností. Puritánský život nutí účastníky hostiny nejprve se zdráhat, odvádět řeč od jídla a snažit se ho sníst, aniž by z něj měli jakýkoliv požitek. Ovšem tento gastronomický umělecký skvost postupně rozbije i onu hradbu přísných a kamenných tváří. Začíná je proměňovat a navrací jim radost, odpuštění i schopnost naslouchat. Všichni jsou nakonec velmi spokojeni (proměněni). A i když se na začátku hostiny brání a snaží se zůstat asketičtí alespoň ve vztahu k samotnému jídlu, nakonec zjistí, že právě ono jídlo jim vrátilo radost a život. Na konci filmu se dozvídáme ještě jednu důležitou skutečnost: na uspořádání celé hostiny padla veškerá Babetina výhra v loterii – velmi vysoká finanční částka.
Tento film, ač na první pohled může působit jako šedý a nezáživný, je nositelem mnoha myšlenek a více či méně skrytých poselství. Nemá za cíl kritizovat nebo snad vysmívat se životu lidí, kteří si odřekli světské věci, aby byli blíže Bohu. Spíše se snaží ukázat, že mnohdy existují jiné cesty, jak se Bohu otevřít. Že život, pravidla a zákony jsou důležité, ale nesmí být odděleny od lásky, od vztahu k bližním a od Boha.
Papež František o tomto filmu mluvil v několika rozhovorech. Zajímavostí je, že myšlenka filmu se objevuje také v posynodální apoštolské exhortaci Amoris laetitia – Radost z lásky:
- Radost této kontemplativní lásky je třeba pěstovat. Poněvadž jsme stvořeni, abychom milovali, víme, že neexistuje větší radost, než je sdílení dobra: „Dávej i přijímej, dopřávej si podle chuti“ (Sir 14,16). Nejintenzivnější životní radosti se rodí, když je možné učinit druhé šťastnými v jakémsi předjímání nebe. Připomeňme úsměvnou scénu z filmu Babettina hostina, kde vynikající kuchařka obdrží uznalé objetí a chválu: „Oblažuješ anděly!“. Milá a útěšná je radost plynoucí z potěšení způsobeného druhým, když vidíme, že jsou potěšeni. Takováto radost, jež je účinkem bratrské lásky, není samolibostí toho, kdo si hledí sebe, nýbrž radostí toho, kdo miluje a těší jej blaženost milovaného, přelévá se na druhého a stává se v něm plodnou.
V článku Philipa Kosloskiho Why does Pope Francis want us to watch the movie “Babette’s Feast”? jsou další myšlenky velmi pěkně shrnuty. Podle Philipa Kosloskiho viděl papež František krásu filmu například v nezištné Babettině obětavosti. V její radosti, která se nezaměřuje na sobecké potřeby – vždyť si mohla celou výhru nechat – ale na radost druhých. V chování obyvatel této vesničky, respektive celé komunity, papež viděl také určitou podobnost s novozákonními farizeji, kteří kladli důraz na dodržování pravidel, ale někdy zapomínali na jejich skutečný smysl.
Papež František nejen ve spojitosti s tímto filmem, ale v průběhu celého svého pontifikátu vyzýval k tomu, abychom se zastavili a zamysleli nad tím, jak si Bůh může přát, abychom s milosrdenstvím pomáhali těm, s nimiž nesouhlasíme. Jak vést s lidmi dialog, jak komunikovat, naslouchat a vžít se do jejich životních situací. Všechny tyto papežovy myšlenky a přání výrazně rezonovaly také během Jubilejního roku milosrdenství. Philip Kosloski říká, že Babettina volba je ve filmu příběhem, který zdůrazňuje potřebu milosrdenství. Milosrdenství přitom nevylučuje pravdu, ale je s pravdou spojeno.
Film nám věřícím nastavuje zrcadlo a ptá se nás, zda i my nejsme ve svých životech – v rodinách, kolektivech nebo církevních společenstvích – někdy podobnými farizeji s kamennými srdci. Zda nesoudíme druhé a nevidíme pomyslné třísky v očích svých bratří, zatímco sami nevidíme trám ve svém oku. (srov. Lk 6,41–42)
Nejsme i my ve svém životě příliš zahleděni na sebe, na své potřeby a touhy místo toho, abychom opravdově a nesobecky sloužili druhým? A právě zde podle mě spočívá největší síla Babettiny hostiny. Film nám neříká, že pravidla, víra nebo určitá míra odříkání jsou špatné. Ukazuje však, že bez lásky mohou zůstat prázdnou skořápkou. Babettina hostina není jen velkolepým jídlem. Je především darem, který je darován bez očekávání odměny. Babette utratí všechno, co vyhrála, ne pro sebe, ale pro druhé.
A právě v tom je film i po tolika letech stále aktuální. Možná se někdy příliš soustředíme na to, co všechno je správné, co se smí a nesmí, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Přitom nám může uniknout to nejdůležitější – člověk stojící před námi.
Babettina hostina proto není filmem o jídle. Je filmem o milosrdenství, o oběti, o radosti z darování a o schopnosti znovu otevřít srdce. A možná právě proto může být její poselství důležité nejen pro věřící, ale pro každého člověka.
Kde film zhlédnout?
Film Babetina hostina můžete vidět na křesťanské streamovací platformě Filmana https://filmana.cz/cs/film/556-babettina-hostina a v aplikacích pro iOS a Android.
Bc. Marek Poštulka, Filmana